Jak jsem bojovala s doplňky

Byla jsem požádána, abych se s vámi podělila o mých zkušenostech se šperky a doplňky. Zrovna já, osoba, která vždy upřednostňovala spíše zásadu “Hlavně, jak se cítím dobře.” Dlouho jsem přemýšlela, jak tenhle článek pojmout. Psát vám o konkrétním doplňku, který mám doma, o každém řetízku a náramku a plno náhrdelníku, to by asi nebylo to pravé. A tak bych vám velmi ráda popsala mou zkušenost, jak jsem před pár lety začala hledat ty správné doplňky.

Má maminka a tatínek nikdy nebyli příliš společenští. Nějakým plesům, svatbám a podobným “akcím” se vždy vyhýbali jako čert kříži. Výjimku tvořili snad jen pohřby. Tam chodili, protože prostě museli a taky nechtěli urazit jak nebožtíka, tak pozůstalé. Vždy jsem byla vychovávána v duchu, že oblečení, které nosím, musí být především pohodlné. Maminka mi vždycky radila: “Když se budeš v oblečení cítit pohodlně, budeš vždycky krásná.” A já ji bezmezně věřila! Kdyby tohle, milá maminko, byla pravda, nejspíše by všichni na sobě měli vytahané trička a obnošené tepláky, které nás nikde netlačí a ve kterých se možná cítíme dobře, ale pouze za předpokladu, že nás nikdo nevidí.

Jenomže já musím chodit mezi lidi a tudíž být i viděna! Mám si snad opravdu vzít na sebe ty šedé tepláky a to tričko, se kterým jsem vyrostla? Kdepak, to přeci nejde!
Svůj styl jsem začala hledat už na střední škole, kde jsem maličko “nezapadala” se svým pohodlným oblečením. Pokukovala jsem po ostatních a ptala jsem se: “Jak to ty holky dělají, že vypadají tak krásně a žensky?”. Správná otázka!

Chodila jsem po obchodech a prohrabávala jsem se mezi krásnými hadříky. Sukýnky, halenky, kostýmky – prostě parádička. Neváhala jsem utratit celé kapesné a vydělané peníze z brigády za pár kousků krásných hadříků. Natěšeně jsem přišla domů a dělala jsem módní přehlídku. Když mě u toho maminka viděla, vždycky se jí rozzářila očka a říkala: “No páni, tobě to sluší!” Jenomže tomu pořád něco chybělo. Byla jsem krásně sladěná. Měla jsem komplety, které by na jiných slečnách a ženách vypadaly úchvatně! Tak proč ne na mě? Co je sakra špatně?! Pořád jsem se necítila dobře. A tak jsem své nové oblečení schovala zase do skříně a už jsem se k nim moc nevracela. Občas jsem je ve skříni dotykem uchlácholila, že jednou přijde jejich čas a já je zase provětrám.

Na vysoké škole jsem se seznámila s Janou. Jana – má věrná dvojka. Kamarádka, která je vždy tady pro mě. Nikdy jsme se zase tak moc nebavili o módě, což byla škoda. Měly jsme jiné témata na rozhovory a šperkům jsme pozornost opravdu nikdy nevěnovaly. Až do doby, kdy nastala plesová sezóna a já vyrazila s Janou na nákupy plesových šatů. Jana měla se mnou obrovskou trpělivost. Prolézaly jsme všechny možné obchody, nic jsem si však nevybrala. Nakonec jsem se rozhodla, že si nechám šaty ušít.

Pár dní před plesem jsem si na koleji zkoušela své nové, na míru šité šaty. Byly perfektní! Naprosto dokonale padnoucí. Jenomže to zase nebylo ono. Zoufale jsem zavolala Janě a ta neváhala přijít.
“Holka, vypadáš nádherně!” řekla mi.
“Nádherně? Vždyť to není ono. Vypadám v tom hrozně!!!” prohodila jsem zoufale.
“Ne, opravdu vypadáš skvěle, jenom ti něco chybí! Sundej to, jdeme koupit něco, co z tebe udělá opravdovou ženskou.”
Rychle jsem se převlékla, natáhla na sebe jeansy a vyrazily jsme do centra města. Chodily jsme kolem výloh a najednou mě Jana zatáhla do dveří jednoho obchůdku, ve kterém jsem zůstala v úžasu stát. Všechno se tam lesklo, třpytilo, zářilo a já viděla neuvěřitelné množství prstýnků, náušniček, náramků a řetízků a hodinek.
„Co koukáš jako zjara? Neznáš Swarovského?” nevěřícně na mě koukala.
“Ne,” zastyděla jsem se a rozhlížela jsem se kolem sebe.
“Holka, kde jsi to vyrůstala, prosím tě?” smála se mi Jana.
“Jestli chceš na plese zářit, musíš si koupit pár věcí. Bez náramku, řetízku, náušniček a kabelky to nebude nikdy ono!” dodala tiše.
A měla pravdu. K mým krásným večerním plesovým šatům jsme se snažily vybrat to nejlepší, co jsme mohly. Naštěstí jsem měla ušetřené nějaké peníze, tak jsem si to mohla dovolit.
Jenomže jak jsem si mohla vybrat z tolika možností??? Tolik krásných náramků, různých velikostí, různých barev a stylů. Byla jsem bezradná. Naštěstí tam byla moje rádkyně. Společně jsme vybraly šperky, které k sobě nádherně ladily. Když jsme vybraly náramek, který byl jednoduchý a přitom tak ženský, musela jsem ještě koupit náušnice a řetízek, který by zvýraznily můj krk a dekolt. A pak ještě prstýnek. Na ten mi už musela Janka půjčit pár stovek, ale nákupu jsem rozhodně nelitovala.
Na pokoji jsem si pak znova vyzkoušela své černé plesové šaty a doplnila je o tyto úžasné šperky. To bylo poprvé, co jsem si připadala jako opravdová žena. Jako krásná a vyzrála žena. A myslím, že mě tak vnímal i můj tehdejší partner a nejen on. Cítila jsem se jako princezna, jako Popelka, která si oblékla šaty z oříšku. Partner ze mě oči nespustil, a jiní kluci a muži se za mnou otáčeli. Byl to báječný pocit. Sice jsem za šperky utratila všechny peníze z brigády, ale rozhodně nelituji. Ty úžasné šperky mám dodnes ve své šperkovnici. Ani za tu dobu neztratili nic ze svého kouzla. Stále se mi lesknou, jsou krásné a já vím, že je můžu kdykoliv vytáhnout a udělat ze sebe zase tu princeznu. Teď už jich mám ve své šperkovnici mnohem více, ale na své první šperky, které mi pomohla vybrat Jana, nikdy nezapomenu. Ne nadarmo se říká, že šperky patří k ženě. Bez šperků není žena ženou.

Takže, milé slečny a dámy, nešetřete na doplňcích a špercích. Protože právě díky doplňkům a šperkům bude vaše krása podtržena a vystavena na obdiv.

Díky tobě, Jani, že jsi mi ukázala svět šperků a díky Vám, pane Swarovsky, že jste mi dal možnost probudit v sobě ženskost!