Každý člověk je individualita. To znamená, že nejsou dva lidé stejní. Každý z nás má svá přání a své hranice. Na úvod uvedu příklad, který mnohé napoví. Jeden z elitních představitelů bojových umění měl vážnou nehodu. Ve vysoké rychlosti do něj narazilo auto. Letěl několik metrů vzduchem a po dopadu by opravdu nikdo nehádal, že je naživu. Přežil, ale po zbytek svého života již bude na vozíčku. Když se z nemocnice vrátil domů a do zaměstnání, narazil na soustrast a ústupky. Podle jeho vyjádření není nic horšího, než lítost a nepřiměřené ohledy. Vysvětlil tedy všem a to i za pomocí sdělovacích prostředků, že není neschopný, ale omezeně schopný. Bojovým uměním se věnuje dále, stejně tak jako rodině a práci. Jeho postižení mu nastavilo jiné limity možností a on se s tím vyrovnal.
Když tedy dokáží lidé přijmout takováto neočekávaná omezení, pak by mělo být snadné přizpůsobit svá přání a očekávání našemu věku. Nikomu není z ničeho nic sedmdesát. Máme čas se měnit.
Rozhodně se nepodvolujte pocitu stárnutí. Buďte aktivní jak jen to půjde. Ale na druhou stranu uznejte, že strach ze stárnutí schovaný za plastikou, make-upem a teenagerovským oblečením působí směšně až smutně. Stejně jako ve všem i zde musíme hledat tu pravou míru. Každý věk má své. Jistě nebudeme mít v šedesáti tak svěží a hladkou pleť jako ve dvaceti. Zato však dokážeme vychutnávat život mnohem intenzivněji. Vidět krásu z místa kde stojíme.
A jak je to s nesplněnými přáními? Přání, stejně jako my, se taky mění. Nicméně není nikde řečeno, že v padesáti nemůžete začít se spinningem nebo latinsko-americkým tancem. Studovat můžeme klidně i do stovky. Proč ne? Klidně začněte a užívejte si to. Dělejte cokoliv. Na olympiádu už to asi nebude, ale to je vlastně jenom dobře. Stačí se zeptat olympioniků, jestli je trénink zábava nebo tvrdá práce. A my přece nechceme dřít do úmoru, ale dobře se bavit.
Takže se zamyslete a začněte žít. Pamatujte, že na lásku a dobré věci vůbec, není nikdy pozdě. Vždyť staré jsme až ve chvíli, kdy to samy vzdáme.
