Často na své kamarádky zapomínáme. Když se nám daří, je nám dobře. Pak máme pocit, že nám ani ony neschází. Ale jen nám něco a nebo někdo ublíží a už víme, že jsme rády, že je máme. Těšíme se, že jkamarádství
im zavoláme a oni nás pochopí.
Každá potřebujeme kamarádku, hlavně takovou, že když je nám ouvej, pofouká nám rány. Můžeme se jí vyzpovídat ze svých starostí. Nemusíme mít obavy jí sdělit, jak nás štve manžel, zlobí děti a rozčiluje šéf.
Všechny známe tu slast společné kávy, deci vína, prodrbaného času, napsaných smsek. Stížností a ujištění, že nás alespoň někdo chápe. Že si navzájem rozumíme.
A když je nám opravdu mizerně, tak se těšíme na společné nákupy, zkrášlovací kůry, utrácení za hadérky a další kompenzační činnosti. Třeba i cvičení, sauny, vymetání večírků.
Proč se ženy vzájemně svěřují? Jsme zřejmě schopné společně mluvit narovinu, bez přetvářky. Nemáme potřebu své kamarádce lhát, vymýšlet si. Nebojíme se si vzájemně sdělit situace, životní zkoušky, pocity a emoce, které nás tíží a to vše otevřeně a bez obalu.
Mnohdy se nám uleví a jsme schopny vnímat vše méně tragicky a postavit se k potížím posilněné. S kamarádkou získáme nadhled a problémy vidíme objektivněji.
Muž by se asi na nás díval divně. Jakže to uvažujeme? Proč se tím zabýváme? Ale kamarádka je žena a tak mnohému dobře rozumí. Přece jen, ona sama už několikrát řešila podobné potíže, trápily jí ty samé otázky a zažila určité trable s muži. A taky ten přenádherný pocit, kamarádka vždy stojí na vaší straně.
Pravdou je,že některé kamarádky při nás zůstávají celý život. Je jím jedno kolikátého máme manžela a nebo zda jsme právě bez partnera. Oni neodcházejí. Pokorně snáší naše hysterické výbuchy, pláč, nadávání, telefony několikrát denně, když nás náš drahý opustí. A opětně se s námi radují i když máme na nose růžové brýle zamilovanosti a ten náš je nejlepší, nejhodnější, nejhezčí apod. Chápou to, nemají vám za zlé, že nemáte zrovna v tomto období dostatek času. Ony vědí, že zase přijde jejich doba. A my víme, někdy zase přijde ta naše.
