Kdybyste se zamysleli nad tím, čím je pro vás život? Jak ho žít, abyste na smrtelné posteli nemuseli politovat nad tím, jak to bylo stejné a stejné, jednotvárné?
„Ne, Ničeho nelituj“.
Jak zpívala jedna velmi známá šansoniérka, která i když měla život tvrdý, zažila opravdu hodně. Ta písnička mě vždy dostane nějak do té doby, kdy se žilo volně. Volněji se také smýšlelo. Dnes je vše automatické, vyumělkované a až moc dokonalé. Doba jde kupředu, s tím se moc dělat nedá ve velkém měřítku, protože lidé zpohodlněli. Už se asi nevrátí doba posílání dopisů. A jaká to byla krása… Psaný dopis má ducha, email a smska nikoliv. I když je zase taková elektronická komunikace mnohem rychlejší a pro mnohé z nás nezbytná. Tedy my v této iluzi života žijeme.
Ale když přejdeme velkým krokem s názvem „pracovní život“ a přesuneme se na úroveň soukromou. Co nám brání okusit něco ze starých zvyků? Poslat třeba partnerovi nějaké zamilované psaní či báseň anebo prostě miluji tě. V obálce a vlastním rukopis a třeba polibkem (ach ty romantické filmy… :-D) Ale v reálu to také lze. Není to nedosažitelná záležitost. Vlastně je to maličkost, která má ducha a je originální. Většinu to příjemně překvapí, že takové pomalu nic dělá zázraky.
Napadá mě také vaření. Ne, že bych si nyní chtěla něco ukuchtit. I když něco na gril, když máme to léto. Mňam… A na co narážím??? Většina mužů (může to být i obráceně) pozve ženu na večeři. Sice je to pěkné a i já s přítelem ráda chodím na večeře, ale nejvíc mi stejně chutnalo jídlo, které mi uvařil on sám. Naposledy to byla čína (sice to vypadalo všelijak, ale bylo to uvařeno „ne pro nějakého zákazníka“, ale pro mě. Byla v tom snaha udělat něco pro druhého. Něco, co není v této době zas až tak obvyklé). Tohle pro mě znamená víc, než pozvání do luxusní restaurace.
Chtěla jsem napsat i o květinách. Ale to snad ještě nevymřelo. I když… no, na to byste mi museli odpovědět vy samotní. Dostáváte květiny slečny a paní? A co pánové vy, dostane čas od času nějakou tu drobnost, která vás utvrdí v tom, že ta dotyčná na vás myslí a opravdu to není jen chvilkový románek bez budoucnosti? Osobně květiny dostávám 2krát do roka. Ano, správně. Svátek +narozeniny. Takže v tomhle ohledu jako křehčí žena malinko strádám.
Vím, že spousta lidí bude nad tímto článečkem oponovat, ale co člověk, to názor. Vždy si budu stát za svým. Je tolik maličkostí, které můžeme i v dnešní automatické a uspěchané době vytvořit pro toho druhého. Ukážeme tím aspoň to, že nám na té osobě opravdu záleží. Stačí ze sebe vydolovat jen trochu té snahy a nebýt líný. Snídaně, zamilované psaní, květiny, výlet na místo první schůzky, večer u fajn filmu v objetí, společná koupel, oblíbené jídlo a všelijaké drobnosti dle obliby toho či té dotyčné… stačí zapojit fantazii a život/vztah je hned aspoň o špetku jiný/sladší něž ten dosavadní stereotyp!
