Myslíte si, že téměř každá situace je při troše dobré vůle, lásce a chtění řešitelná. Snad ano a možná i ne. Tak třeba takový domácí mazlíček může být mnohdy velkým problémem. A existuje určitě nejeden vztah, který kvůli čtyřnohému miláčkovi skončil.
Prožila jste nějakou takovou situaci vy sama? Věřím vám, že třeba ano. A že by jste si to nikdy nepomyslela. Nevnímala jste svého pejska či kočičku jako ničitele vašeho vztahu? Dodnes to nechápete? Ptáte se, kde byla ta potíž? Jestli ve vás nebo v tom druhém a nebo ve vašem pejskovi?
Když jste spolu začínali chodit, tak jste si snad ani ničeho zvláštního nevšimla. Toho, že by mu váš pes vadil, už vůbec ne. No dobře, třeba se s ním nemazlil, neházel mu klacíčky, nekoupil mu žádnou dobrůtku, ale také se k němu nechoval nepřátelsky. Nevadila mu společná procházka a už vůbec jste se kvůli němu nehádali.
Kde tedy vznikla první potíž? Nechte mě hádat, asi v okamžiku, kdy jste se rozhodla k příteli nastěhovat? No, možná už dřív, v době, kdy jste u něj společně vy a pes nocovali nebo trávili víkend. Vadilo mu, že mu pes leze na křesla a pohovku. Bál se, jak bude vypadat po vaší návštěvě koberec. Nechápal, jak se můžete s tím zvířetem bavit a proč ho hladíte, když je tam on. Co k tomu člověka vede? Žárlivost? Sobeckost? Pohodlnost?
Samozřejmě pokud někdo není zvyklý mít doma zvíře a třeba zastává názor, že by si ho ani domů nikdy nepořídil, je pro něj najednou pes v obýváku šok. A soužití s ním mu může způsobovat potíže. V takovém případě mu asi bude vadit, že váš domácí mazlíček leží v jeho oblíbeném křesle, štěká, dožaduje se pozornosti a šmejdí po celém bytě.
Jenže tak jako vy máte pochopení a snažíte se tyto projevy třeba příkazy, pozorností a péčí minimalizovat, váš partner je zlý a po psovi křičí. A nebo je naštvaný a mlčí.
Co dělat, když vám dokonce navrhne, že by bylo nejlepší vašeho psa věnovat kamarádce a nebo ho dát k rodičům? A nebo dokonce, vám položí nůž na krk. Jednoduše, můžete zůstat, ale bez psa. Přece on o něj nestál, chtěl vás. Má draze zařízený byt, svůj klid a pes rovná se starost. Snažíte se mu vysvětlit, že tomu rozumíte, že třeba chápete, že by si psa nikdy nekoupil, ale že on si našel vás a vy prostě psa máte. A pes už patří k vám. Myslíte si, že má takové vysvětlování vůbec nějakou cenu?
Někde jsem slyšela, že psychologové radili lidem, kteří chtějí mít spolu dítě, aby si nejprve pořídili psa a zkusili se o něj společně starat.
Lze tedy takovýto vztah udržet? A kde je vůbec pravda? Můžete se zlobit na někoho, že jste mu vkročili do života i se psem a tím jste mu do něj hodně zasáhli a on to těžce snáší? Zvykne si? A nebo vy? Vydržíte to?
