Tak jak to vlastně je?
Včera zvečera jsem po několikáté shlédla film s Hughem Grantem. Vždycky, když přichází finále jsem skálopevně přesvědčená, že pravá láska existuje a my bychom se neměly spokojit s náhražkou tak jako hlavní hrdinové, kteří mohou mít pěkný vztah, ale nakonec se ho vzdají v naději, že přijde „něco“, co je úplně a zcela naplní. Pak ovšem shrábnu posmrkané kapesníky a vyhodím je do koše. Uklidím zbytek zmrzliny a uvědomím si, že lepší je mít vedle sebe někoho i když to není právě ON. Samota je zlá.
Přesto je krásné věřit na spřízněné duše. I když už nám není ani …cet let, ale …sát, neměly bychom se přestat rozhlížet. Moje babička se podruhé provdala, když jí bylo přes šedesát let a jemu přes osmdesát. Prožili své pohnuté životy, své lásky a bylo jim souzeno, aby se setkali až v pokročilém věku. Přesto bylo krásné se na ně dívat. Myslím, že oni byly spřízněné duše, které se našly.
Takže jak to tedy je? Myslím si, že odpověď znám. Odpověď je ve stromu na kterém rostou trnky. Jako malé děti jsme je sbíraly. Nepamatuji se, že bych někdy utrhla zralou a sladkou. Když jsme je nesnědly my, tak je snědl někdo jiný. Nikdy nestačily dozrát. A tak to je. Kdyby každý z nás byl vychováván v přesvědčení, že má žít pouze se svou spřízněnou duší a nebo sám, pak by snad stačily dozrát naše srdce a nebraly bychom ve spěchu to, co se namane, ale čekaly by jsme na pravé souznění. Ale to se nestane. A když, tak ne často. Jediné, co se s tím dá dělat, je nevzdávat se. A ve chvíli, kdy pravou lásku potkáme odhodit všechno stranou a jít za ní. Moralisté vám namítnou, že cena může být příliš vysoká. Ale já říkám, že nechat si proklouznout pravou lásku mezi prsty je půjčka na celý život. Vědomí, kterého se nikdy nezbavíme. Jedno je jisté, spřízněné duše existují. Jen nepřestat snít a doufat.
