Rok co rok, jsem se na podzim opravdu těšila. Krásná mlžná rána, barevné koruny stromů prozářené posledními, letními paprsky. Procházky v usínající přírodě. Avšak letos tomu bylo naopak. Podzim přišel dřív než obvykle. Já místo toho, abych si to vše užívala, jsem se trápila depresemi. Konečně jsem prožívala toto roční období, jako většina ostatních lidí. Déšť, zima a po krk jsem se topila v bahně.
Moje deprese mě opravdu nepřekvapovala. Po událostech posledních týdnů, jsem se měla houpat někde na větvi. Přišla jsem o práci a můj přítel začal spát s mou nejlepší kamarádkou. Zvláštní na tom je, že lidi opačného pohlaví, kteří se naprosto nesnášejí, se přitahují více, než ti, co se mají rádi. Proto zřejmě začal spát se Sarah. Od té doby, co ho viděla poprvé, o něm nedokázala říct nic pozitivního. Nyní zřejmě mluví jinak.
Seděla jsem před svým notebookem a tupě zírala na obrazovku. Obličej podepřený pod bradou dlaněmi. V hlavě jsem si vykreslovala scénu, jak do nich stále a stále narážím náklaďákem. Přemýšlela jsem, jak notebook zaklapnu a půjdu si sehnat nějaké větší auto. Udělala bych to, nevšimnout si právě příchozího emailu. Musela jsem si promnout oči a znovu si to celé přečíst. Měla jsem se dnes dostavit do domu Nightových, u kterých jsem se ucházela o práci služebné. Dříve jsem pracovala na recepci hotelu. Úklidu pokojů a jiným pracím, jsem se tam také nevyhnula. To co po sobě lidi občas v hotelových pokojích zanechají, mě již naprotsto vyškolilo a připravilo na cokoli. Domnívala jsem se, že služebná, nebude zas takový rozdíl. Především bych si velmi rychle dokázala zvyknout na nabízený plat. Ti zřejmě nouzi o peníze nemají. Já jsem se prostě špatně narodila a štěstí jsem taky neměla. Moje žití od výplaty k výplatě, se mi začínalo, bez příjmů, hroutit. Tuhle práci musím získat, za každou cenu. Musím na ně zapůsobit. Možná, že se mi obrací karta.
Na nic jsem nečekala. Chtěla jsem se k nim dostavit co nejdříve. Dala jsem si rychlou sprchu. Musela jsem nějak srovnat barvu v obličeji. Od věčného brečení jsem byla rudá jak rajče. Řasenku jsem pod očima měla rozmazanou snad už třetí den. Po očišťovací kůře jsem se pustila do většího boje. Udělat ze sebe hezkou a sebevědomou ženu. Alespoň jsem měla důvod, nalíčit se. Nejvíce jsem si vždy zvýrazňovala oči. Řasenkou a černou linkou. Rty jsem lehce přetřela růžovou rtěnkou. Skoro nikdy jsem ji nepoužívala. Vlasy jsem měla po umytí čisté a krásně voňavé. Nechtělo se mi s nimi nic dělat. Nechala jsem je jen tak rozpuštěné. Blonďaté, dlouhé, rovné a husté. Kolem mého obličeje, vypadaly jako lví hříva.
Růžová košile v barvě rtěnky a černé kalhoty se sakem. Černé lodičky na hodně vysokém podpatku. Milovala jsem boty. Čím vyšší, tím lepší. Sama o sobě jsem byla malá. Podpatky mě dělaly vyšší a užší. Bez jediné myšlenky na bývalého a s novou vizí do budoucna jsem vyrazila.
Cestou jsem si v duchu odpovídala na otázky, které mi jistě položí. Měla jsem na to spoustu času. Bydleli pěkný kus cesty za Anchorage. Samozřejmě, jen zbohatlí blázni, si mohou žít na pobřeží Aljašky. Daleko od ostatních.
Chvíli jsem tam jen stála, zády opřená o auto, ruce založené na prsou a nevěřila svým očím. Já měla co dělat, abych uživila svůj maličký byteček. Chtěla bych vidět účty za elektriku a topení, za tuhle nádheru. Jako bych viděla horský hotel a ne něčí dům. Ale musela jsem uznat, že mi to vzalo dech. Možná jsem trochu záviděla. Celý dům byl obložen kamenem a dřevem. Kolem dokola se táhla terasa a v druhém patře zase balkon podél celého domu. Neuvěřitelné. Působilo to útulně i přes tu velikost. Najednou se dostavily pochyby. Budu mít chuť pracovat pro takové snobské zbohatlíky? Nebudu. Ale peníze potřebuju. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se vstříc svému osudu.
Poslední zaváhání, než můj ukazováček dopadl na zvonek. Už jsem nemohla utéct. Už o mě vědí. Otevřel mi krásně, elegantně oděný sluha. Mohl být tak ve středním věku.
„Dobrý den, Nicol Jonesová. Měla jsem se dnes dostavit, ohledně práce služebné.“ Nevinně jsem se usmála a sluha si mě změřil přísným pohledem. Začíná to hezky.
„Dobrý den, slečno Jonesová. Rodina Vás již očekává. Půjdu Vás ohlásit. Počkejte prosím, zde v hale.“
S velmi formálním tónem hlasu mě pozval dál a zavřel za mnou. Odešel kamsi a mě nechal stát v té velké hale. Samotnou v nepříjemném tichu. Rozhlížela jsem se kolem sebe a žasla. Hala byla kruhového tvaru. Přímo přede mnou stálo široké schodiště do druhého patra. Zvedla jsem oči tím směrem. Bylo z masivního dřeva, asi jako vše tady. Druhé patro bylo otevřené do prostoru díky schodišti, takže bylo celé dobře vidět. Po mé pravé ruce stála tmavě fialová pohovka. Vypadala, že je pohodlnější než moje postel. Vedle ní odkládací stolek s vázou plnou fialových tulipánů. Otočila jsem se na druhou stranu. Tatáž pohovka i stolek s vázou. Ze stropu, až z druhého patra, na dlouhém řetězu vysel nádherný kovaný lustr, zdobený fialovými sklíčky. Díky němu tu bylo téměř pohádkové světlo. Stěny byly obloženy kamenem a podlaha byla z nádherného masivního dřeva jako schodiště.
„Slečno Jonesová,…“ pokynul mi sluha svým směrem. Ani jsem si nevšimla, že přišel. Šla jsem poslušně za ním. Mé podpatky na jejich podlaze, velice hlasitě a dunivě klapaly. Nevěděla jsem, na co se dívat dřív. Dovedl mě do obývacího pokoje, kterému vládla bílá a šedá. V tu chvíli však skončil můj průzkum domu. Nemohla jsem spustit oči z rodiny Night.
„Slečno Jonesová, velice mě těší. Emily Night.“ Vyrazila proti mně s napřaženou rukou paní domu. V jejím závěsu mi podával ruku její manžel. Byl to dokonalý pár. Ona kaštanová brunetka se smaragdově zelenýma očima. V nádherných bílých šatech a se smaragdovými doplňky. On šarmantní černovlasý pán s modrýma očima. Šedý oblek, bílá košile, bílá kravata. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že takhle chodí běžně oblékaní. Tady bych asi s tepláky a tričkem nepochodila.
„James Night. A toto jsou naši tři synové. Michael, Oliver a Daniel.“ Při pohledu na ty tři kluky se mi málem podlomila kolena. Jejich hladové pohledy mě přikovaly k šedé podlaze. Připadala jsem si jako kořist obklíčená dravou zvěří. V ten okamžik jsem věděla, že tu práci chci. Musím ji dostat. Kvůli tomu poslednímu z nich. Seděl na opěrce křesla, z kterého vstala jeho matka. Nebyl to nějak výrazný svalovec, ale výraz rváče mu dodával více síly a sebevědomí než nějaké svaly. Měl černé vlasy jako jeho otec a šedomodré oči. Pohled, kterým mě pozoroval, jsem na sobě cítila. Bála jsem se mu podívat do očí, i když jsem tak moc chtěla.
