Proč nás některé rady dokáží přímo rozčílit?
Narodilo se nám miminko. Hned první návštěvu se nám snaží naše mamky a pak ještě tchýně dát všemožné rady, jak o něj pečovat. To ještě přehlédneme, vždyť jsou všichni nesmírně šťastni a nám se nějaká ta rada může ze začátku sejít. Horší je mnohdy to, co následuje pak.
Kouzelné jsou v tomto obzvlášť tchýně, které opravdu radí hodně, neustále a pokud se jejich radami neřídíte, je oheň na střeše.
Pak vám při větě, která začíná tak nějak: „Měla by jsi…..“ „Na tvém místě….“ „Hodilo by se teď udělat…..“ naskakuje husí kůže a většinou i prašpatná nálada. Máte pocit, že se vám do vašeho života někdo plete. A tento pocit je většinou oprávněný.
Pamatuji si, že se mi jednou svěřila kamarádka s tím, že mít dítě je velká fuška. Soucitně jsem se zeptala, co se stalo a ona mi řekla, že netušila, že po narození dítěte bude terčem rad.
Samozřejmě není nic zlého na tom, když si nevíte s ničím rady a někoho o pomoc požádáte nebo poprosíte. Ani není k zahození, když se třeba v práci svěříte kolegyni s nějakým problémem a ona vám napoví, jak ho řešila ona sama. Přesto s radami od tchýně je v tomto rozdíl. Protože o ty upřímně mnohdy nestojíte. Je pěkné, když potřebujete radu a někdo vám ji poskytne. Ale radu o kterou jste se neprosila berete automaticky jako motání do svého života, poučování, poopravování. Máte pocit, jako kdyby z vás ostatní dělali hloupou, nesamostatnou a neschopnou. A to upřímně nikdo nemá rád. Chceme být zdravě sebevědomé. Umět se rozhodnout, držet se svých zásad a hodnot, poradit si v různých situacích.
Ano, je to pravda, váš život je jen váš život a nikdo nemůže do něj vidět sebevíc než vy. Může vám sice zkusit poradit, jak vychovávat lépe vaše dítě, jak se chovat, aby se vám nerozpadlo manželství. Jenže nikdo není dokonalý a nemá patent na šťastný život.
Netvrdím, že všechny rady jsou špatné. Určitě si z nich můžeme odnést něco dobrého a nebo díky nim můžeme začít vidět věci z jiného pohledu. Mohou fungovat, ale také nemusejí.
Jsou ale lidé, kteří „všechno ví“ a ti nám mají tendenci radit pořád. To je pak nemilé. Může pak dojít k tomu, že se zbytečně rozčilujeme, hádáme, bojujeme a nakonec dotyčného začneme velmi těžce snášet.
Není tedy ostuda říct takovýmto lidem, že si nepřejete, aby vám zasahovali do života. Bohužel u některých to opravdu jinak nepůjde.
U sousedů a kolegů v práci to třeba jde, ale s mamkou, sestrou, kamarádkou to může způsobit větší nesnáze a hádky, což si málokdy přejeme. Pak tedy musíme s pravdou ven. Sdělíme-li jim tedy, že si jejich rad vážíme, ale že už to přehánějí a že už to vnímáme, jako by nás neustále poučovali a kárali, můžeme doufat, že to pochopí. Někdy není špatné za udělenou radu poděkovat, ale dát najevo, že to sami zvládneme a že my samy to děláme tak a tak a jsme na to zvyklé nebo si myslíme, že to funguje perfektně.
Proto mějme na paměti, že i když občas my chceme udělovat rady, ten druhý je nechce vždy slyšet. Hlavně naše kamarádky u nás hledají především pochopení a vyslyšení a ne rady. Ony většinou nehledají řešení, ale chtějí povzbudit.
Myslím, že v článku nejsou rozlišeny dva druhy rad – jednak rady z pozice „já bych to udělala líp“ a jednak rady z pozice „chci pomoci, protože vidím, že máš problém“. Ty druhé se často spatně odlišují od prvních, ale rozlišit jdou – jsou dávané s láskou a ve vhodné podobě/době.
Ale nejvíc mě v článku pobavila následující část: „Ale radu o kterou jste se neprosila berete automaticky jako motání do svého života, poučování, poopravování. Máte pocit, jako kdyby z vás ostatní dělali hloupou, nesamostatnou a neschopnou. A to upřímně nikdo nemá rád.“ Proč ze všech svých čtenářek dělá autorka zamindrákované chudinky? Vždyť nevyžádané rady jsou běžné a ne každý se jimi cítí ohrožen. Ten, kdo se jimi cítí ohožen, má problém a měl by se zamyslet nad jeho příčinou. (Mám problém v sobě? souvisí s mým sebevědomím? mám problém s autoritami? mám problém s rodinnou konstelací? …)
Zdravě sebevědomou a pohodovou maminku nerozhodí totiž ani tisící rada během jednoho výkendu od tchýně typu „já vím vše“.