Říká se, že protiklady se přitahují. Asi je na tom hodně pravdy. Když se podívám po svém okolí, tak vidím, že nejdéle vydrží vztahy mezi povahově rozdílnými lidmi. Proto mají také autoři knížek pojednávajících o tom, proč si hodní muži berou potvory a naopak o čem psát.
Platí ale totéž ve vztahu ke vzdělání? Znám příběhy žen, které si vzaly muže s nižším vzděláním. Jedna z nich je právník pracující pro významnou firmu. Její manžel má dochozené tříleté učiliště a rozdíl ve společenských návycích je mezi
nimi propastný. Ona s ním nechodí do hospody. Ne snad proto, že by si nedala občas pivínko, ale proto, že se tam neskonale nudí. Názory manželových kamarádů se nesnaží už ani vyvracet ani pochopit. Témata rozhovorů jsou jí cizí a její vlastní zájmy zase nikoho z přítomných nezaujmou. Funguje to samozřejmě i obráceně. On ji už do hospody nezve a ona jej zase nebere na firemní akce. Každý z nich žije v jiném světě. Nesoudím, který je lepší a který horší. Jen je snad trochu smutné, že on je na svou ženu hrdý a ona se za něj v podstatě stydí.
Moje kolegyně žije s policistou. Nedá se tudíž říci, že jeho vzdělání je nízké. Přesto ji její vysokoškolské vzdělání posunulo na pracovní pozici, kde se stýká s lidmi majícími určitý obzor vidění světa. Jejich vyjadřování a chování vůči ostatním lidem se řídí psanými společenskými pravidly. Když si brala svého muže, tak měla za to, že jejich světy se v nich dvou budou potkávat a navzájem obohacovat. Její muž má však zatím rok od roku stále více hrubé jednání. Ona sama s překvapením zjistila, že to ve vztahu ke své osobě už ani nevnímá a že hranice slušného chování byla již dávno překročena. Je přesvědčena, že její manžel ji stále miluje a asi je to i pravda. Když uvážím v jakém světě se její muž každý den musí pohybovat, pak ji dám za pravdu, když říká, že není hloupý, ale že jej pohlcuje jeho práce. Faktem je, že on nezačal více číst, zato ona se naučila obstojně nadávat.
