Každý máme své zvyky. Některé jsou roztomilé, jiné zvláštní, další působí na naše okolí divně a jsou i takové, které nám nebo druhým mohou škodit.
Přesto se jich těžko zbavujeme. I ony tvoří naší osobnost a patří k nám. Mnohé jsme si vypěstovaly už v dětství. Třeba jsme začali napodobovat chování někoho dospělého. Další nám výchovou vštípili rodiče. A ostatní už nás provázejí odnepaměti.
„Ale, vždyť o nic nejde“ řeknete si. A přesto vás může rozčílit, když svůj rituál nemůžete více jak jeden den provést. Jste nervózní, když vám do něj někdo zasahuje. Jste nesvá, když ho nemůžete z jakéhokoliv důvodu stoprocentně vykonat. A jste schopna ho hájit o sto šest, když na něj partner zaútočí.
Jenže přiznejme si to, že i vás dokáží pěkně některé jeho zvyky štvát. A jiných si ani nevšimnete, protože už jsou součástí jeho chování.
To, co vy označíte u druhých nálepkou „zlozvyk“, může být pro ně velmi příjemné.
Zvyky jsou většinou malé odlišnosti od chování a jednání ostatních. Nestyďte se za ně. Protože i ony vám dodávají pocit bezpečí, jistoty. Je důležité, aby jste byla spokojená. A že někomu „nevoní“, pokud ho přímo neohrožují, tak to neřešte. Vždyť každý „máme něco“.
Že si nedokážete ráno představit bez kávy ve vašem oblíbeném hrníčku. Když odcházíte do práce, několikrát vše zkontrolujete. V neděli večer si napustíte plnou vanu a čtete si tam. Rády usínáte při televizi nebo hudbě. Nejraději nosíte po doma ty květované šaty. U vaření si ráda zpíváte. V pořádku, je to váš život.
Potíž může nastat tehdy, když máte s někým společně žít. Všechno, ale záleží na domluvě a toleranci. Pokud vaše zvyky nemohou partnerovi ublížit, měl by je tolerovat. Tak stejně i vy buďte shovívavá k těm jeho. Nezapomeňte, že i když vás občas naštvou, bez nich by to už nebyl on. Nejednou, když se lidé rozejdou vzpomínají na to, co měl ten druhý rád. Vždyť si utvoříte i společné zvyky, které budete „uctívat“.
Sami to znáte, kdy vám je líto vyhodit nějakou věc. Nejvíce tehdy, když si na ní zvyknete. Pak nevadí, že vašemu hrníčku upadlo ucho, vy jste na něj přece zvyklá. Ve svetříku je dírka? Necháte si ho tedy alespoň na domácí nošení.
Co já vnímám jako největší problém. Zvyky tchýní. Proč? Se stárnutím přicházejí rozmary a vrtochy ve větším množstvím. Lidé je mají zakódované a těžko se svých zvyků zbavují. To nám ženám nevadí, protože přiznejme si to, asi k tomu spějeme všechny. Ale tchýně nám své zvyky vnucují. Tvrdí, že ty jejich jsou nejlepší, správné. Léty prověřené a vyzkoušené. A přece jejich chlapečci na to také tak byli zvyklí. Mnohé nechtějí pochopit, že vaše domácnost se už začala řídit jinými pravidly a že to co bylo zvykem u nich doma už u vás neplatí.
Nesnažte se tedy měnit lidi a zůstaňte svá.
