Jste spíše ranní ptáče nebo si libujete vstávat až někdy v poledne? Pokud vám to nepřipadá důležité, tak by mělo, protože vědci zjistili, že lidé, kteří vstávají z postele dřív jsou nejen šťastnější, ale také vyrovnanější.
Populace se v dněšní době dělí, co se vstávání týče, do dvou kategorií. První jsou ti, kteří z postele vstávají brzo (tedy kolem osmé až deváté hodiny) a pak jsou tu tací, kteří nejen, že chodí pozdě spát, ale také pozdě vstávají. Vědci z University of Toronto v Kanadě provedli takovou studii, která odpověděla na otázku, zda jsou šťastnější lidé ti, kteří probdí polovinu dne nebo ti, kteří si raději přivstanou.
Do této studie bylo zapojena kolem sedmi stovek dobrovolníků, přičemž čtyřista z nich byli lidé ve věku mezi 17-38 a zbylí ve věku 59-79 let. Podle vlastních slov obou skupin se nakonec ukázalo, že ti, kteří usínají pozdě a vstávají pozdě, se cítí hůř než ranní ptáčata. Podle nich je totiž těžké se přizpůsobit normálnímu způsobu života a pracovat na plný úvazek. Třeba taková pracovní doba, která má obvykle 8 hodin, je pro ně doslova utrpením.
Ranní ptáčata, kteří se probouzí a vstávají brzo, jsou obecně tedy mnohem spokojenější, vyrovnanější a cítí se mnohem lépe, díky čemuž je pro ně i lepší se přizpůsobit běžnému pracovnímu dnu. Navíc i jejich imunitní systém je na tom lépe, což znamená, že i co se týče zdraví, jsou na tom lépe.
Právě proto vědci nakonec doporučili starším lidem, aby si přivstali. Vědci totiž tvrdí, že staří lidé, kteří vstávají brzo, se cítí lépe než mladí lidé, kteří naopak zůstávají v posteli až do poledne.
Odborníci také tvrdí, že lidé, kteří vstávají brzo jsou takto zvyklí už od dětství – alespoň většinou. Později v životě jsou však schopni si svůj program přenastavit a změnit tak i režim spánku. I ti kteří jsou ale zvyklí strávit v posteli hodně času si mohou svůj režim změnit a začít vstávat brzo. A pokud se ptáte, co je dobrým důvodem pro to, abyste začali vstávat dřív – je jím dobrý zdravotní stav, nepřibírání na hmotnosti, žádné deprese, šťasnější pohled na svět a pocit smysluplného života. A to už stojí za to, ne?
